Jdi na obsah Jdi na menu
 


Otázka osobní spásy

11. 5. 2012

 

Patriarcha Sergij Stragorodskij a jeho cesta k formulaci pravoslavného pojetí spásy
 
 
Otázka osobní spásy
 
Předkládám Vaší pozornosti svůj skromný pokus vyložit na základě sv. Písma a díla svatých Otců pravoslavné učení o osobní spáse, tj. o tom, v jakém smyslu a jakou cestou získává člověk, coby jednotlivec, účast v pravém věčném životě.
Není za těžko určit pohnutky, které mne přiměly abych se soustředil právě na tuto část věrouky. Alfou i omegou každé filosofie a každé náboženské nauky je otázka života, smyslu bytí – toho, jak má člověk žít, aby žil tím pravým životem. A tak, ať jsou logické konstrukce toho či onoho myslitele sebe-odtažitější, nebo temnější, občas i divné a ba šokující; pokud je to jednou skutečný myslitel a ne jen předstírač myšlenek a jde mu o pravdu a o slovo vycházející z Božích úst, a ne jen o chléb, pak cílem i výchozím bodem jeho filosofické práce nebude nic jiného než on sám, jeho postavení ve světě a to či ono určení jeho životního poslání. Filosofie bez závěrů pro život není filosofie, ale prázdná hra s filosofickými slovíčky.
Přesně tak je tomu i v náboženství. Vědění o Bohu bude mít smysl pro člověka jen tehdy, jestliže pro něho bude zároveň tím „Nejsvětějším“ nositelem ideálů a zákonodárcem jeho života. I běsové věří, praví sv. ap. Jakub, ale oni se před Bohem pouze třesou. Pro ně by bylo lépe o Bohu vůbec nevědět, a i oni sami by zajisté dali před svým nynějším stavem přednost nevědomosti. Rovněž člověk, který žije pouze přítomnou chvílí a který má za zákon svého bytí jen svou vlastní vůli a své žádosti – takový člověk se samozřejmě nebude příliš přít o to, co za víru vlastně vyznává. Vždyť pro něho jsou všechny víry stejně odtažité a bezobsažné, a proto i stejně lhostejné. Nanejvýš ho mohou pravdy víry zajímat coby předmět diskuse, v níž může ukázat své vědomosti, svůj důvtip – nebo ho budou možná zajímat jakožto přirozená součást jeho národního dědictví – jedním slovem, mohou být zajímavé leda svou vnější stránkou anebo z důvodů náhodných. Ale pravdivost a objektivnost věrouky a proto i její závaznost pro sebe sama, takový člověk pochopit a přiznat nemůže. Vidí jen její filosofické výroky a závěry, vidí jen dogma a nevnímá onen životní řád, který je skutečným a reálným obsahem všech těch pro něho odtažitých a nic neříkajících jemnůstek dogmatiky. „Řekne-li někdo: Já miluji Boha, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář a není v něm pravdy“ (1 Jan IV, 20). Poznání Boha je tehdy tehdy skutečné, je-li provázeno odpovídajícím životem – když člověk podle toho poznání sám sebe utváří.
Ale život je soudcem člověka nejen v tomto všeobecném smyslu, tj. ne pouze v tom, věří-li nebo nevěří-li v to, co hlásá. Život rovněž slouží jako nejlepší prostředek k určení a vyjasnění skutečného světového názoru člověka, hlásajícího se k té či oné filosofické soustavě, a právě tak vede ke zhodnocení tohoto světového názoru. V otázce o Bohu, o světě, o obecných vztazích mezi nimi je možné se někdy omezit jen na formu – jen na vnější vztah pojmů – a nepokoušet se řešit, co tato forma nebo tato skořápka v sobě skrývá, nedovádět odtažité závěry k hmatatelné, životní jasnosti. Tyto otázky, odtažité samou svou podstatou, nemusí vždy vyžadovat (nebo alespoň se může zdát, že nevyžadují), aby jim odpovídala v přítomnosti ověřitelná skutečnost. Tento jim odpovídající protějšek se totiž předpokládá kdesi nahoře a daleko od tohoto života a od toho, co nás bezprostředně obklopuje. Ale jakmile se člověk spustí s výše abstrakce dolů na zem ke skutečnému životu, jakmile opustí bytí jako takové a začne se zabývat konkrétně svou vlastní osobností, bude se snažit z obecného základu vyvodit své osobní vztahy k tomuto bytí jako takovému – a tu najednou ztratí veškerou možnost omezit se pouze na formu a pouhou abstrakci. Ať je pak jeho soustava sebeúhlednější, jeho teze a závěry sebezkloubenější, ani on sám ani nikdo jiný se s touto úhledností nespokojí. Vždyť jde o otázku života a bude nezbytné ukázat, co ve skutečnosti odpovídá těmto úhledným tezím a závěrům. Zde také může být odhalena přízračnost, vykonstruovanost mnoha různých teorií a soustav. Celá pečlivě a efektně vypracovaná stavba nějakého myslitele se může rozpadnout v prach jediným dotekem s životem - díky tomu, že nemůže potvrdit své spekulace životní zkušeností. Je-li světový názor pravdivý, pak tváří v tvář životu, se odtažité a sotva srozumitelné formulace a termíny stávají jasnými, srozumitelnými, takřka hmatatelnými – tehdy se už i skutečný život přestane jevit podivným zavrhováním filosofie, hrubým výsměchem nad jejím idealismem, ale naopak, vysvětlením, komentářem – přímo závěrem z ní.
Je to otázka osobní spásy, která je představena v soustavě naší věrouky jako takový bod, v němž se věrouka staví tváří v tvář skutečnosti, reálnému bytí a chce v životě a praxi ukázat, v čem vlastně spočívá pravda, kterou hlásá. V tomto bodě může být každé vyznání nestranně zhodnoceno. Nabízí-li určení smyslu lidského života plně odpovídající rozumovým důvodům a požadavkům mravního vědomí, odpovídají-li všechny odtažité formulace a termíny plně skutečnosti, neponechávajíce nic temným a nevyjasněným - a jestliže i ostatní části soustavy, části odtažité, jsou přímo předpokládány a svým způsobem vysvětlovány danou definicí života a v ničem ji neodporují – pak to znamená, že dané vyznání není souhrnem lidských výmyslů, nýbrž přímým závěrem z reality, že se skutečnost života nefalšuje, ale promítá se taková, jaká je – a že je tedy pravdou. A z druhé strany, jakmile jsou nalezena v skutečném životě fakta, odpovídající premisám a závěrům – jakmile se takto naskytne možnost postihnout, v čem spočívá podle křesťanství život - osvobozuje se od málosrozumitelnosti, odtažitosti a formálnosti též celá soustava křesťanské věrouky. „Každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná,“ praví apoštol (1 Jan IV, 7). Kdo okusil fakticky to podstatné v křesťanském životě, pochopí, v čem spočívá i život Boží, protože poslední není pouhý metafyzický základ, ale přímý prototyp a pramen lidského života. V něm (Slově Božím) byl život a život byl světlo lidí (Jan I, 4), nese se před lidským vědomím jako ideál.
Proto, kdo chce poznat opravdovou podstatu katolicismu, protestantismu nebo pravoslaví, nesmí se obrátit pouze k teoriím jejích učení, ale k jejich pojetí života, jmenovitě k jejich učení o osobní spáse, v němž je toto pojetí nejjasněji vyjádřeno – musí se zeptat každého vyznání, co považuje za smysl lidského života, za jeho největší blaho.
Není pochyby o tom, že se katolické dogma o filioque dotýká základního kamene naší víry. Vyjádřilo však toto dogma celý katolicismus? Je možno si myslet, že se s jeho odstraněním bude západní křesťanstvo ochotno s námi smířit? Odstraněn bude pouze jeden z mnoha bodů rozporu a bude méně pouze o jeden z mnoha důvodů ke sporům, ale rozdělení neoslábne ani trochu. Vždyť katolicismus nepovstal z filioque, nýbrž naopak. Dogma o papežství samozřejmě tvoří základní pružinu, takřka duši katolicismu, ale ani z papežství nevzniklo převrácené katolické chápání života, nýbrž z toho posledního vzniklo papežství. Jinak nelze objasnit, proč a jakým způsobem si papež našel a nachází v západním světě tolik pokorných fanaticky mu oddaných sluhů a tolik mlčenlivých následovníků. Pouhými padělky a úskoky, pouhým jezuitizmem a panovačností Říma se tento zjev objasnit nedá.
Stejně tak ani zavržením svátostí a církevního podání, přehnaným pojetím padlé přirozenosti člověka nepřišli protestanté ke své přízračné, fiktivní spáse, ale naopak, tím, že znetvořili sám pojem života a museli pak následně znetvořit i celé církevní zřízení a učení. Dejme tomu, že všechny omyly v učení a zřízení budou napraveny – znetvořený pojem života však dokáže, že náprava se uskutečnila pouze ve slovech; za nějaký čas si budou protestanté nuceni vytvořit, na místo právě odstraněných, nové kazy a nové omyly.
Ale ani pravoslaví se nepozná ze svého teoretického učení. Odtažité závěry a formulace, ať jsou katolické, nebo pravoslavné, samou svou odtažitostí jsou stejně nesnadné k pochopení a utvoření si nějaké základní představy. Jen přímá nelogičnost odhalí nesprávnost soustavy jiného vyznání. Jakožto vyjádření jmenovitě objektivně dané pravdy se dá pravoslaví nejlépe a nejhlouběji poznat tam, kde se nejbezprostředněji dotýká oné objektivní pravdy, kde se dotýká oblasti skutečného bytí: ve svém popisu skutečného života člověka, ve svém určení životního cíle a na něm založeném učení o osobní spáse. Teprve když si dokonale osvojíme pravoslavné učení o životě, můžeme se úplně (a nejen logikou) přesvědčit o neměnné, bezpodmínečné pravdivosti pravoslaví - můžeme pochopit a názorně vyrozumět tuto pravdivost. Potom také dostanou svůj hluboký, plnoživotný smysl i všechny ty teoretické závěry, všechny ty dogmatické výroky, které se dříve zdály být pouze lhostejnými metafysickými odstíny. Všechno to bude jedno a totéž učení o pravém životě - jednotné duchem a ideou, jenže tentokrát se život zkoumá nikoli pro člověka, nýbrž ve své objektivní danosti, sám v sobě.
O těchto základních pravdách jsem se prakticky přesvědčil i já při psaní mé práce. K otázce osobní spásy jsem přistoupil zpočátku se zájmem čistě teoretickým. Přál jsem si ujasnit si tuto otázku prostě jako temný, spletitý bod věrouky, těžko se poddávající vyjádření. Jak přesně vyjádřit naše učení o spáse? Že pravoslavný nemůže mluvit tak, jak mluví katolíci – je známo, že ještě méně může mluvit tak, jak mluví protestanté, to je též nad každou pochybnost – avšak jak má mluvit?
Abych si to vyjasnil, začal jsem číst díla sv. Otců Církve. Četl jsem je nejen proto, že jsem přiznával jejich tak říkajíc kanonickou autoritu a nejen jako církevní podání povinné pro každého křesťana. Má myšlenka byla trochu jiná: hledal jsem v dílech sv. Otců popisy a rozjasnění otázek života, tj. právě toho jevu v objektivním světě, který chtějí deduktivně vyvést a vymezit odtažité formule dogmatiky. Chtěl jsem si ujasnit názory Otců na lidský život, abych pak z této objektivní základny prověřil i teoretické učení a dal mu lépe odpovídající objasnění.
Takový způsob zkoumání je v pravoslaví nezbytný. Víme, že Ježíš Kristus nám nepřinesl pouze učení a že dílo apoštolů a Církve nespočívalo jen v tom, že si vyslechli kázání Ježíše Krista a potom je předávali v doslovné přesnosti z jednoho pokolení na druhé. K takovému účelu se hodí lepší prostředek než jen ústní podání - spíše nějaké desky, na nichž by bylo vše napsáno.
Víme, že Ježíš Kristus nám přinesl především a hlavně nový život a naučil mu apoštoly, a že věcí církevního podání je nejen učení odevzdávat, nýbrž odevzdávat z pokolení na pokolení právě onen život, započatý Kristem, odevzdat právě to, co se nedá sdělit žádným slovem, žádným písmem, ale jen bezprostřední zkušeností člověka. Teoretické učení jen zevšeobecňuje a uvádí toto učení o životě do systému. Proto také apoštolé vybírali za své následníky a nástupce lidi nejvíce pokročilé, nejvíce vědomě a pevně si přivlastnivší Kristův život. Proto se za církevní Otce také nepřiznávají ti z církevních spisovatelů, kteří byli nejučenější, nejsečtělejší v církevní literatuře, ale za církevní Otce se uznávají pouze svatí spisovatelé, kteří ztělesňují v sobě Kristův život, který dostala Církev za úkol chránit a šířit. Je-li tomu tak, pak získat správný pojem o pravoslaví nelze rozborem základů jeho dogmatické soustavy, nýbrž pozorováním toho reálného života podle Krista, jaký se chrání v pravoslavné Církvi. A protože přiznanými nositeli a ztělesňovateli tohoto života, tohoto životního podání byli sv. Otcové, ve svých spisech podrobně objasňující tento život, je pak přirozené se se svým zkoumáním obrátit k nim. Učinil jsem tak.
Čím více jsem četl sv. Otce, tím se mi stávalo stále jasnější a jasnější, že se pohybuji v naprosto zvláštním světě, v okruhu pojmů zdaleka odlišných od našeho chápání. Začínal jsem rozumět, že různost pravoslaví a jinoslaví spočívá ne v nějaké nepodstatné nedoslovnosti a nepřesnostech, nýbrž přímo v samém kořeni, v principu, že pravoslaví a jiná vyznání si jsou navzájem protilehlá stejně, jako je protilehlá sebeláska a život podle zvyků světa tj. starý člověk - a naopak sebezapírající láska, život podle Krista tj. člověk obnovený. Přede mnou vyvstaly dva naprosto odlišné a nespojitelné světové názory: prvním je názor právní a druhým názor mravní - křesťanský.
První jsem nazval právním, protože za nejlepší vyjádření tohoto světového názoru slouží západní právní řád, v němž osobnost a její mravní důstojnost mizí a zůstávají jen právní jednotky a vztahy mezi nimi. Bůh je chápán hlavně jako prvopříčina a vládce světa, uzavřený ve své absolutnosti. Jeho vztah k člověku je podobný vztahům krále k podřízenému a naprosto se nepodobá mravnímu svazku. A i člověk je přesně tak představován - jen ve své oddělenosti, žije jen pro sebe a pouze vnější stranou svého bytí se dotýká života celku – tohoto celku jen užívá; a dokonce i Bůh je z hlediska člověka pouze prostředníkem k dostižení blahobytu. Následkem toho se přijímá za životní princip sebeláska a za všeobecný příznak bytí vzájemná odcizenost všeho živoucího.
Naopak podle myšlenek sv. Otců, bytí a život ve vlastním slova smyslu náleží pouze Bohu, který nosí název „Jsoucí“ – a všechno ostatní, všechno stvořené je a žije výhradně svým účastenstvím na tomto pravém životě Božím, na oné vytoužené Kráse, podle slov sv. Basila Velikého. Bůh tedy není svázán se svým stvořením pouhým absolutním „budiž“, Bůh přímo slouží za středobod života, bez něhož je stvoření taktéž nemyslitelné ve svém přítomném bytí, jako je neobjasnitelné ve svém vzniku. Když převedeme tento metafyzický vývoj do jazyka mravního života, dostaneme pravidlo: nikdo nemůže a nemá žít jen pro sebe – smysl života každé jednotlivé bytosti je v Bohu, což v praxi znamená: v plnění Jeho vůle. „Přišel jsem ne abych činil vůli svou, ale vůli toho, který mne poslal, Otce.“ Základním principem života každého se tak stává již ne sebeláska, nýbrž „láska pravdy“ (2 Sol. II, 10). Člověk věrný tomuto zákonu se ve svých vztazích k Bohu, světu a lidem už neřídí sebemilující žízní bytí (závěrem odtud by byl nelítostný boj o existenci), nýbrž nezištným lačněním a žízněním po pravdě, jakožto nejvyšším zákoně, kterému přináší za oběť i své bytí. V právním světovém názoru se hledalo štěstí, zde se hledá pravda. Tam se mravní dobro a svatost považovaly za prostředek k dosažení blaženosti, zde se opravdové bytí připisuje pouze mravnímu dobru ztělesněnému v Bohu – a následkem toho se i blaženost člověka považuje za totožnou se svatostí.
Po tomto je pochopitelné, k čemu dojde, jestliže rámec právního světového názoru přiložíme k mravnímu - křesťanskému. Samozřejmě, že doslovných shod zde bude možno najít velmi mnoho – jistě bude možno pod každou právní rubriku vehnat a vtisknout tu či onu tezi pravoslavnou. Ale vždy je třeba pamatovat, že právní rámec je mnohem formálnější a povrchnější než mravní a že nemůže vyjádřit veškerou hloubku a životnost mravního názoru na život. Spousta pojmů se ukáže vůbec nezevšeobecnitelnými a zůstanou bez povšimnutí. Bude rozděleno mnohé, co je třeba nezbytně představit jako jedno, a naopak, shozeno v jednu rubriku to, co vyžaduje přísného rozhraničení. Pravoslavné učení by pak bylo představeno následkem toho jednostranně, nechceme-li rovnou říci: nesprávně.
Tím se také určil obsah a ráz mé práce: musel jsem začít z kritiky právního názoru na život, abych už potom v kapitolách o věčném životě, o odplatě, o spáse a o víře předložil samo pravoslavné učení. Můj všeobecný závěr je tento: pravý život člověka spočívá v obecenství s Bohem. Být účastníkem tohoto věčného života je možné jen skrze upodobnění se Bohu (odsud nezbytnost dobrých skutků, tj. duchovně mravního růstu), ale toto upodobnění je možné jen tehdy, když Bůh přijde k člověku a člověk pozná a přijme Boha. Je proto nezbytná blahodatná pomoc Boží a víra v Krista a Boha, která dělá možným, aby se spasení vůbec uskutečnilo. „Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli uslyší můj hlas a otevře mi dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na mém trůnu, jako jsem i já zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůnu. “ (Zjev III, 20-21). K tomu je namířeno veškero řízení Boží, celé budování naší spásy, v tom je i cíl a smysl služby Ježíše Krista.
Za osnovu mého zkoumání, jak se vyjádřil jeden z mých vážených recenzentů, je položena idea totožnosti blaženosti a ctnosti, mravní dokonalosti a spásy. Nakolik úspěšně a důsledně jsem promítl tuto ideu v tu část věrouky, kterou jsem chtěl osvětlit – o tom náleží soudit nikoli mně – ale utěšuji se myšlenkou, že v bohoslovecké práci jsem připomněl tuto ideu, nebo přesněji, připomněl nezbytnost mít ji na zřeteli při dogmatickém zkoumání pravoslavného učení.


 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA