Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dětský paterik II.

8. 4. 2010

Dětský patrik II.

9. Opravdu velký

 

Žila jednou jedna požehnaná rodina. Rodiče byli věřící, velmi pokorní lidé a vedli své dvě děti po cestách Kristovy lásky. Oba synové odmalička milovali Boha a jejich největší radostí bylo přisluhovat v chrámu knězi. Když vyrostli, rozhodli se zasvětit zbytek života Církvi.

Opustili své staré rodiče, pohodlí a radosti světa a pro lásku Kristovu se oddali mnišskému způsobu života. Jeden z nich si vybral duchovní zápas a samotu pouště. Odešel daleko, našel jeden skyt a stal se poustevníkem.

Mladší bratr považoval za lepší cestu k dosažení svého cíle život v monastýru. Nalezl jeden monastýr se svatým představeným a pokornými mnichy a stal se zde také mnichem. Jeho poslušnost byla dokonalá a příkladná. Všichni otcové v monastýru ho milovali a vážili si ho, protože byl ochotný a poslouchal příkazy, které mu dávali. Zdálo se, že jeho vlastní vůle neexistuje.

Čas plynul a poslušnost mladšího bratra se stala známou po celém kraji. Zvěst o něm se dostala až do daleké pouště, kde žil asketickým životem jeho starší bratr. Když se dozvěděl o poslušnosti svého bratra, nevěřil tomu a sám chtěl bratra vyzkoušet. Odešel z pouště a navštívil monastýr, ve kterém jeho bratr žil. Když se setkali, poprosil ho, aby se spolu prošli po okolí a popovídali si, vždyť se tak dlouho neviděli. Mladší mnich s radostí přijal. Vyšli tedy z monastýru.

Když se procházeli, došli k řece, o které starší bratr věděl, že je plná krokodýlů.

„Skoč do řeky, bratře, a přeplav ji na druhý břeh,“ přikázal poustevník.

„Ať Pán Bůh požehná,“ odpověděl mladší bratr a přiblížil se k řece. Starší bratr si byl jistý, že se mu to nepodaří a sežerou ho krokodýli. Ale poslušný mnich, který ve své mysli neměl nikdy špatnou myšlenku, ale stále poslouchal příkazy jiných, skočil do řeky a přeplaval na druhou stranu. Divocí krokodýli nejenže mu neublížili, ale naopak, po celou dobu, co mnich plaval, plavali za ním a olizovali mu nohy. Poustevník byl tím, co viděl, zmaten a nenacházel slov.

Když se pak vraceli zpět, našli na cestě nedaleko monastýru mrtvého člověka. Někdo ho okradl a zabil. Byl nahý a oba bratři se zarmoutili.

„Pojď, bratře, svlékneme si po jednom kusu oděvu a oblečeme toho nešťastníka,“ řekl poustevník.

„Můj bratře, nebylo by lepší pomodlit se? Snad se Bůh slituje a vzkřísí ho,“ navrhl mladší mnich. A učinili tak. Postavili se vedle mrtvého a modlili se k Pánu Bohu. Dobrotivý Bůh vyslyšel jejich modlitby a vzkřísil mrtvého. Poustevníka naplnil tento velký zázrak pýchou:

„Bůh nám daroval tento veliký zázrak proto, že vedu na poušti veliký duchovní zápas.“

Mladší bratr nepromluvil a oba mniši pokračovali v cestě, dokud nepřišli k monastýru. Před branou je čekal představený monastýru.

Byl to svatý člověk a Bůh mu zjevil vše, co se toho dne stalo. Vzal si stranou poustevníka a přísně k němu promluvil:

„Proč jsi, dítě moje, vystavil svého bratra tak velikému nebezpečí v řece? Věz, že mrtvého vzkřísila poslušnost tvého mladšího bratra!“

Poustevník byl ohromen. Slova představeného ho dojala a v očích se mu objevily slzy pokání. Prosil od Boha i od představeného odpuštění, a hned se snažil najít svého bratra. Když ho uviděl, padl před ním na kolena:

„Odpusť mi, můj bratře. Zhřešil jsem před Bohem i před tebou. Odpusť mi, že jsem tě vystavil takovému nebezpečí v řece. Odpusť mi!“ 

Mladší bratr mu odpustil a od té doby žili v lásce a duchovně spolu bojovali za spásu svých duší.

 

10. Věnce trpělivosti

 

Daleko v egyptské zemi se rozkládá nehostinná poušť. Písek a skalnaté hory jsou přes den rozpálené a v noci studené jako led. Na této poušti žili, duchovně zápasili a dosáhli svatosti desítky svatých naší Církve. Skyty a monastýry byly rozptýleny po celé poušti, kterou jako kapky rosy zavlažovala modlitba a duchovní zápasy poustevníků. Kvetl v ní duchovní život.

Na tomto požehnaném, rajském místě žil jeden starec-asketa se svým pokorným a oddaným poslušníkem. Sjednocovala je láska ke Kristu a svým společným duchovním bojem se snažili vykonat vše pro spásu svých duší. Každého večera četl starec se svým poslušníkem večerní modlitby v malém chrámu ve svém skytu. Po bohoslužbě mívali ve zvyku jít do starcovy kélie: otec zde pozorně poslouchal zpověď poslušníka a dával mu rady, aby mohl úspěšně pokračovat ve svém duchovním snažení. Po skončení rozhovoru dával starec poslušníkovi požehnání, pak se mladý mnich ukládal k spánku.

Starec byl znám svými ctnostmi. Do skytu přicházeli mnozí věřící z Alexandrie i jiných míst, aby se vyzpovídali a vyslechli si jeho utěšující slova. Jednoho dne přišlo tolik lidí, že byl starec neustále s nimi a teprve pozdě večer, až odešel poslední poutník, se mu podařilo odebrat se do své kélie. Jeho únava byla viditelná, ale ani tentokrát starec nevynechal svůj požehnaný zvyk. Zavolal si svého poslušníka a ten se začal svému starci zpovídat.

Zatímco poslušník mluvil, unavený starec usnul. Mladý mnich ztichl. Respektoval únavu svého starce a čekal, až se vzbudí, aby mu požehnal odejít do své kélie. Čas plynul a starec, který upadl do hlubokého spánku, se neprobudil. Poslušník se nehýbal ani nemluvil, ale pomyslel si, že ještě chvíli počká. Vytáhl si svoje komboskini, zkřížil ruce na hrudi a začal se modlit.

Noc plynula, ale starec se neprobudil. Mladý mnich začal také pociťovat únavu a ospalost. Pomyslel si, že odejde bez požehnání a půjde si lehnout. Hned však své rozhodnutí změnil.

„Copak mohu odejít?“ pomyslel si. „Když se starec vzbudí a nenajde mě tady, zarmoutím ho. Ne, zůstanu. Jistě se každou chvíli probudí.“ Po těchto myšlenkách se rozhodl zůstat a pokračovat v modlitbě. 

Za chvíli přišla na mysl poslušníkovi stejná myšlenka. Ale když si vzpomněl na námahu starce, který celý den bez reptání setrvával s návštěvníky skytu, aby je zpovídal, styděl se za svou myšlenku a rozhodl se, že od starce neodejde.

Myšlenka, že odejde bez požehnání, mu do půlnoci přišla na mysl ještě dvakrát, ale silou komboskini ji přemohl. Už svítalo do nového dne, ale starec se neprobudil. Poslušník stále ještě nespal a stál opodál. Nad pokušením odejít se mu podařilo zvítězit celkem sedmkrát. Když se starec probudil z hlubokého spánku, uviděl před sebou mladého mnicha, stále bdělého na tomtéž místě. S údivem se ho zeptal:

„Ty sis, mé dítě, nešel lehnout do své kélie?“

„Ne, můj otče. Jak jsem mohl odejít? Nedostal jsem vaše požehnání,“ odpověděl poslušník.

„A proč jsi mě nevzbudil dříve, mé dítě, abys dostal požehnání?“ zeptal se starec.

„Byl jste unavený z tolika zpovědí, otče, bylo mi vás líto vzbudit,“ odpověděl mladý mnich, poklonil se před starcem a pak spolu odešli do chrámu na jitřní bohoslužbu.

Poté starec poslal svého poslušníka, aby si odpočinul a sám pokračoval v chrámu v modlitbách. Když se modlil, upadl do silného vytržení.

Najednou před sebou uviděl v oslňující záři Božího Anděla, jak ho bere za ruku a vede na místo nepopsatelné nádhery. Byl tam velký vyzdobený trůn, který zářil nebeským světlem. Nad trůnem se vznášelo sedm zlatých věnců. Starec byl v rozpacích před velkolepostí trůnu a ptal se Anděla:

„Svatý Anděle Boží, čí je ten překrásný trůn?“

„Trůn patří tvému učedníku, otče,“ odpověděl anděl a pokračoval, „toto místo a trůn mu již před časem Vládce a Pán připravil za jeho dobrou a dokonalou poslušnost. Ale těch sedm zlatých věnců získal všechny najednou této uplynulé noci.“

Po Andělových slovech starec procitl a nechal si ihned zavolat poslušníka. Poprosil ho, aby mu vypověděl všechny své myšlenky, které měl předcházející noci. Mladík chvíli přemýšlel, rozpomínal se a pak starci pověděl:

„Otče, když jste spal, sedmkrát mě napadla myšlenka, abych si šel lehnout bez požehnání, ale silou modlitby se mi podařilo vydržet.“

Když starec uslyšel tato slova, obdivoval trpělivost svého poslušníka. Ale neprozradil mu své vidění, aby ho nezachvátila pýcha a neuškodila tak jeho duši.

Později vyprávěl tento příběh a své vidění jiným poslušníkům a návštěvníkům skytu, aby se poučili a vzali si správný příklad. Trpělivý poslušník se o zjevení nic nedozvěděl až do dne, kdy si ho Pán povolal do věčného života.

 

            11. „Jakož i my odpouštíme…“

    

Otec Siluan patřil ke starcům, kolem kterých se soustředilo mnoho lidí, mnichů i laiků. Vynikal nad ostatními svou nesmírnou láskou, kterou všem prokazoval, ale také svými teologickými znalostmi. Když se někdo ocitl v jeho blízkosti, nepřál si nic jiného, než Siluana poslouchat. Na všechny problémy a těžkosti dokázal odpovědět, ve všem dokázal poradit.

Přicházeli k němu mnozí lidé, aby poslouchali jeho požehnaná slova, a bylo mnoho těch, kteří se ke starci chodili vyzpovídat a žádali jej o pomoc v duchovním boji.

Jedním z nich byl i Georgios, zbožný muž a hlava rodiny. Obdělával na Východě pozemek a často navštěvoval starce, aby se s ním poradil o všem, co ho trápilo.

V poslední době starce dlouho nenavštívil. Měl potíže se sousedem, který mu působil zlo. Měl s ním mnoho trápení, ale byl trpělivý a vše překonával modlitbou k Bohu. Jak plynuly dny, soused se stával čím dál horším a trápení pokorného Georgia narůstalo. Jednoho dne se jeho trpělivost naplnila a zármutek byl natolik nesnesitelný, že se na souseda rozzlobil a rozhodl se, že ho potrestá. Sám mu nemohl uškodit, a proto považoval za lepší řešení dát souseda k soudu.

Na takové rozhodnutí se však musel zeptat starce. A tak se vydal navštívit Siluana. Starec ho s radostí přivítal a hned zamířili do malého chrámu ve skytu. Při zpovědi Georgios starci pověděl o svém trápení s tvrdohlavým sousedem a také o svém rozhodnutí dát ho k soudu.

„Nemohu to již déle vydržet, můj otče,“ posteskl si Georgios. „Velmi jsem se snažil, usilovně jsem se modlil. Ale já jsem také jen člověk. Už déle nemohu. Od počátku byl ke mně můj soused nepřátelský. Podařilo se mu připravit mne podvodem o polovinu mého pozemku. Byl jsem stále trpělivý. Všude mě pomlouval. Ztratil jsem přátele a známé. Šířil o mě pomluvy a lidé se mnou přestali mluvit. Ale nejhorší ze všeho je, otče to, že se mě snažil před několika dny otrávit. Přesně tak tomu bylo, otče. A tak mě ovládl hněv a rozhodl jsem se, že ho potrestám za všechno, co mi způsobil. Sám však k tomu nemám sílu ani odvahu. Proto jsem se rozhodl, že ho dám k soudu a tam dostane trest, který si zaslouží, a mně se dostane spravedlnosti,“ řekl Georgios. Otec Siluan, mlčenlivý a klidný, mu odpověděl:

„Dělej, jak myslíš, dítě moje.“

„Nemyslíš si otče, že bude spravedlivější, když bude přísně potrestán? Znám soudce, kteří se o to postarají,“ řekl Georgios.

„Udělej to, co tě uspokojí,“ odpověděl otec s nezájmem.

„Copak to nebude lepší pro jeho duši, otče?“ zeptal se Georgios, ale starec neodpověděl.

„Tak tedy pomalu půjdu,“ řekl Georgios, „abych tě, milý otče, více neunavoval. Půjdu přímo k soudci.“

„Počkej chvilku, mé dítě, nespěchej tolik,“ řekl otec. „Nejprve se pojďme pomodlit, aby Bůh požehnal tvůj skutek.“

Starec vstal, vzal Georgia a postavili se spolu před ikonu Ježíše Krista. Když se otec přežehnal křížem, začal se modlit:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes a neodpouštěj nám naše viny, jakož i my neodpouštíme viníkům našim.“

Při posledních slovech modlitby otce Siluana Georgios překvapeně zvolal:

„Otče, ale vždyť modlitba našeho Pána Ježíše Krista toto neříká! Nespletl jste se?“

„Máš pravdu, mé dítě, modlitba Páně toto neříká,“ odpověděl otec rozhodným hlasem. „Ale taková je skutečnost. Když ses rozhodl vydat bratra spravedlnosti, nemohu se za tebe jinak pomodlit.“

Po těchto slovech Georgios ztratil řeč. Vzal si požehnání a vrátil se domů. Starcova slova pronikla hluboko do jeho duše. A tak byl stále trpělivý vůči zlu svého souseda až do chvíle, kdy krutý soused zemřel.

Georgios vedl nadále ctnostný život a stále si opakoval poučení otce Siluana:

„Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim…“

 

12. Svatý, který nechtěl odpouštět

 

Na chodníku u monastýru, kde sedávali mniši po bohoslužbě, spočinulo unavené tělo Avakuma, starce se sněhobílými vousy. Jakmile ho mladší mniši uviděli, rychle se kolem něho shromáždili, aby si vyslechli slova lásky.  Starec Avakum vycházel na nádvoří jen zřídkakdy, a tak mniši nechtěli tuto příležitost promeškat.

„Který hřích je, otče, největší?“ zeptal se otec Nil.

„Zloba,“ odpověděl starec, „je velký hřích. Natolik veliký, že kvůli němu nemusíme vejít do ráje.“

„Do ráje? Ten hřích je opravdu tak veliký?“ přerušil ho mladý mnich, otec Gabriel.

„Vzpomínám si na jeden příběh,“ pokračoval starec, „pochází z dávných dob pronásledování křesťanů.“

Všichni mniši si posedali, aby lépe slyšeli poučný příběh starce Avakuma.

„Přenesme se do let vlády císaře Valeriána. V daleké zemi na Východě žil křesťanský kněz Nikefor. Ve stejném městě žil také jiný kněz, Saprikios, kterého s Nikeforem spojovalo duchovní přátelství. Kněz Saprikios byl Nikeforovým duchovním vůdcem. Avšak ďábel nenáviděl přátelství těchto dvou duchovních bratrů a rozesel pomluvy, které se dostaly k uším kněze Saprikia. Jejich křesťanské přátelství bylo ohroženo. Za hlavního viníka pomluv byl považován Nikefor. A kněz Saprikios nejenže ho nechtěl vidět, ale začal jej k smrti nenávidět.

Často se k němu snažil Nikefor přiblížit. Ale marně. Saprikios s ním nechtěl ani promluvit. Nikefor posílal i jiné lidi, aby ho přesvědčili a oba se mohli stát znovu přáteli. Zbytečně. Vášeň zloby ho oslepila. Jak plynul čas, kněz se stával čím dál tvrdohlavějším.

Tehdy na Východě začalo velké pronásledování křesťanů, krutější než všecka dosavadní pronásledování. Mladí i starci, malé děti a ženy – všichni byli vedeni na stadióny a do arén a mučeni pro svou lásku ke Kristu. Mezi prvními křesťany, kteří byli zatčeni, byl i kněz Saprikios. Mučili ho, aby zapřel svou víru. Přivedli ho ke zlaté modle boha Dia, ale on odmítl přinést oběť. Uvrhli jej do vězení, kde jej ještě více mučili.

Nikefor viděl, jak Saprikia trýzní, a tak podplatil strážného, aby ho nechal vejít do cely.

„Odpusť mi, otče,“ plakal, „já jsem viníkem, odpusť mi.“

„Nikdy,“ stál na svém ještě tvrdohlavěji Saprikios.

„Vždyť zakrátko se navždy rozloučíme, a jak se můžeme rozejít v nepřátelství? Odpusť mi,“ znovu vroucně prosil Nikefor.

„Nikdy. Okamžitě odejdi. Strážce, prosím tě, odveď ho odtud, nemám, co bych mu víc řekl,“ odpověděl prudce Saprikios.

Nikefor nebyl schopen slova. Nečekal v tuto mučenickou chvíli od Saprikia takový postoj. Dveře se za ním zavřely a Nikefor odešel domů.

Následujícího dne přečetl jeden z vojáků rozsudek, který odsuzoval kněze na smrt. Kat připravil meč, aby Saprikiovi sťal hlavu.

„Odpusť mi!“ křičel Nikefor z davu, který se shromáždil okolo.

„Nikdy, nikdy!“ křičel tvrdohlavě Saprikios.

„Odpusť mi!“ naléhal Nikefor, ale Saprikiova odpověď se neměnila.

Ale Bůh nechtěl takové mučedníky. Nikdo nemůže vejít do ráje, pokud nebude mít ve svém srdci lásku. Proto odebral Saprikiovi Svou blahodať. Ten ihned procitl, jako by se probudil z tvrdého spánku. Jako by nevěděl, proč je tam, kde je a proč je spoutaný. Bez Boží blahodati to už byl jiný člověk.

„Co tu dělám?“ zeptal se s údivem Saprikios.

„Jsi odsouzený, protože jsi křesťan a odmítl jsi obětovat modlám,“  řekl kat mocným hlasem.

„Ne, přinesu oběť, přinesu oběť, nejsem křesťan,“ odpověděl Saprikios, který ztratil Boží požehnání.

Celý zástup byl Saprikiovým postojem ohromen a Nikefor byl zmaten. Zvedl zrak k nebesům, a spatřil Anděla, připraveného položit věnec na hlavu mučedníka. Když však Saprikios zapřel Krista, věnec v rukou Anděla zůstal a čekal na nového mučedníka.

V tom okamžiku vyskočil Nikefor ze zástupu a s touhou po mučednictví vykřikl před katem a shromážděným zástupem:

„Kristus dnes chce jiného mučedníka. Jsem křesťan, pojď, na co čekáš, setni mi hlavu!“

A tak namísto Saprikia získal mučednický věnec svatý Nikefor.

Nikdo se ani nepohnul a když starec dokončil své vyprávění, řekl:

„To je příběh, děti moje, z dob pronásledování prvních křesťanů. Dávejte proto pozor na zlobu ve svých myšlenkách a proste Boha, aby nás naplnil láskou.“

Mladý mnich, otec Gabriel, se s dojetím přežehnal znamením svatého kříže s prosbou, aby mu Bůh udělil dar lásky.

„Bez lásky, dítě moje, nemůžeme za Krista mučednicky zemřít,“ dodal starec.

Mniši políbili ruku starce Avakuma a poučeni tímto příběhem, odešli do svých kélií.

 

13. Kniha lásky

 

Jeden byzantský císař si kdysi objednal u svého písaře opis Starého a Nového zákona. Písař dlouho a tvrdě pracoval a výsledek byl pozoruhodný. Překrásnou svatou Bibli, jejíž hodnota přesahovala patnáct zlatých, daroval císař jednomu starci v poušti. Starec pak před svou smrtí odevzdal tento vzácný dar svému poslušníku Gelasiovi. Léta ubíhala a Gelasios se stal duchovním v jednom skytu, kde žilo mnoho mnichů. Vzácnou knihu svého starce nechával v chrámu tohoto skytu, aby ji mohli užívat všichni otcové. Byla to vskutku nádherná Bible a všichni ji obdivovali.

Jednoho dne ráno, poté, co skončila bohoslužba, se objevil v branách skytu mnich. Přišel, aby se setkal s jedním starcem ze skytu, který byl odtud ještě daleko, ale když dorazil k otci Gelasiovi napadlo ho, že se zde na chvíli zastaví a odpočine si po namáhavé cestě.

Otcové ho mile přijali, pohostili a zavedli do chrámu, aby se tam poklonil ikonám a pomodlil. Když mnich zůstal v chrámu sám a uviděl vzácnou knihu, podlehl pokušení. Neubránil se zlé myšlence a nádhernou Bibli ukradl. Schoval si ji pod řízu a rychle odešel ze skytu. Otec Gelasios krádež ihned zjistil, ale otcům nic neřekl, aby zloděje nepronásledovali.

Jakmile mnich přišel do města, nemeškal a vyhledal pro tuto drahocennou knihu kupce. Po chvíli nalezl jednoho obchodníka, se kterým začal hned vyjednávat o ceně. Chtěl za ni šestnáct zlatých, ale kupec nevěřil, že kniha má opravdu takovou cenu. Dlouho se spolu dohadovali, až nakonec kupec navrhl:

„Nechej mi ji, otče, pár dní a já ji ukáži jednomu svému známému, který se v těchto věcech dobře vyzná.“

Mnich souhlasil. Byl přesvědčen, že za ni nakonec vysmlouvá dost zlaťáků.

Kupec vzal knihu a pospíchal za otcem Gelasiem, kterého si velice vážil, a zeptal se na jeho názor.

„Otče, jeden člověk mi nabízí tuto Bibli a chce za ni šestnáct zlatých. Co myslíte, má opravdu takovou cenu?“ ptal se a ukázal vzácnou knihu otci Gelasiovi, který ihned poznal dar od svého starce a klidně řekl:

„Kup ji, bratře, opravdu má takovou cenu.“

Kupec starci poděkoval, vzal vzácnou Bibli a spokojen s koupí, kterou chtěl uzavřít, vyhledal ve městě mnicha.

„Vítej, příteli… Čekal jsem tě…“  řekl mnich, když spatřil kupce.

„Požehnej, otče. Ale předpokládám, že tě nepotěším,“ odpověděl kupec. „Knihu, kterou jsi mi dal, jsem ukázal otci Gelasiovi, ale ten mi řekl, že nemá takovou cenu, kterou ode mne žádáš.“

Když mnich uslyšel jméno otce Gelasia, znejistěl.

„Neřekl ti nic jiného?“ zeptal se mnich.

„Ne, otče… Ale budeš-li chtít, dám ti za ni dvanáct zlatých,“ odpověděl kupec.

Mnich ale neslyšel nic z toho, co mu kupec říkal. Jeho myšlenka se soustředila na otce Gelasia a na skutek, kterého se dopustil.

„Tak jsme tedy dohodnuti?“ zeptal se kupec.

„Ne, můj bratře…, natisíckrát ne. Odpusť mi, že jsem tě obtěžoval, ale změnil jsem názor. Knihu neprodám,“ řekl, vzal knihu a ztratil se v uličkách města.

V jeho nitru se odehrával boj. Ctnosti otce Gelasia a láska, kterou prokázal tím, že ho neprozradil, jako ostrá jehla pronikaly jeho srdcem, zmateným krádeží, které se dopustil. Slzy se mu hrnuly do očí a s opravdovou lítostí se vydal na cestu za otcem Gelasiem.

Když přišel do skytu, otec Gelasios seděl před branou. Mnich před ním padl na kolena a se slzami v očích ho prosil, aby mu odpustil a aby si vzal vzácnou knihu zpět. Upřímně svého skutku litoval a otec mu opravdu odpustil.

„Bůh ti žehnej, bratře, ale já tě také o něco poprosím. Vezmi si ode mne tuto Bibli jako dar, jako vzpomínku na naše seznámení,“ řekl otec.

Kde měl však mnich najít sílu, aby přijal knihu, kterou předtím sám ukradl? A tak s ještě hojnějšími slzami a bolestí v duši odpověděl:

„Prosím tě, otče můj! Vezmi si zpátky knihu, kterou jsem ti ukradl, protože jinak má duše nenalezne klid. Prosím tě…“

„No, když je tomu tak, můj bratře, jdi a polož ji na místo, odkud jsi ji vzal,“ řekl otec a mnich okamžitě běžel do chrámu a položil svatou knihu na své místo.

Láska otce Gelasia mnicha úplně změnila. Vyslovil přání zůstat u něj jako jeho poslušník. Otec ho přijal a od té doby mnich už nikdy nepodlehl žádnému takovému pokušení.

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA