Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku

8. 4. 2010

 

Pravoslavná  církev v českých zemích a na Slovensku

 

Obrazek 

 

 

Vznik, věrouka a zřízení pravoslavné církve

 

Církev pokládá za svůj vznik ten okamžik, který jí byl přislíben Spasitelem při jeho Nanebevstoupení, kdy v den letnic sestoupil na apoštoly Duch svatý. (Sk 2,1-4)  Od této chvíle nastává její hlavní dějinná pouť, jak nám o tom svědčí kniha Skutků svatých apoštolů a další listy uchované v Písmu svatém.

Věrouka pravoslavné církve spočívá na Písmu svatém a na všeobecné církevní tradici. Církevní tradice je zachována jednak v řádu církve a jejím životě, jednak ve spisech sv. Otců, tj. církevních spisovatelů z prvních století dějin křesťanství.

Vyznání víry pravoslavné církve bylo zformulováno na základě nejstarších textů, vyznávaných věřícími při křtu, opírajících se o Tradici a Písmo svaté, a do všeobecného užívání uvedeno částečně v roce 325, kdy bylo přijato prvním všeobecným sněmem všech křesťanských místních církví, konaným v Nikei, a poté doplněno druhým všeobecným církevním sněmem v roce 381, konaným v Cařihradě. Toto vyznání, nazvané nicejsko-cařihradským, bylo společné všem místním církvím, spojeným v jednu svatou, obecnou, apoštolskou církev křesťanskou. Všechny následující všeobecné církevní sněmy se k tomuto vyznání věrně hlásily a zakázaly jej měnit. Na západě však bylo později bez usnesení všeobecného církevního sněmu vsunuto do něho slovo „Filioque“, čímž byla porušena do té doby společná víra církve v Ducha Svatého.

Kanonické právo církve pravoslavné je založeno na pravidlech, jež byla přijata na sedmi všeobecných církevních sněmech a na významnějších sněmech místních církví, i na pravidlech, která obsahují spisy svatých církevních Otců.

Zřízení pravoslavné (řecky: orthodoxní) církve bylo vytvořeno v době od 1. do 9. století. Podle tohoto zřízení se křesťané organizují podle státních území a podle národů ve vlastní místní církve. Místní církve jsou spojeny v jednu církev všeobecnou (řecky: katholickou). K tomuto systému všeobecné církve příslušela původně i církev římská. V ní však později šel vývoj k vytvoření papežství. Zatímco se až do 9. století zúčastňoval římský patriarchát všech všeobecných církevních sněmů a jejich usnesení se podřizoval (např. šestý všeobecný sněm /680-681/ odsoudil římského patriarchu Honoria pro bludný monotheletismus, a římská církev se tomuto rozsudku podrobila), později se v římské církvi uplatňovala zásada, že usnesení všeobecných církevních sněmů potřebují schválení římského patriarchy. Východní církve proti těmto tendencím vždy vystupovaly. To vedlo roku 1054 k církevnímu rozkolu, v němž na jedné straně stál patriarchát římský a na druhé straně patriarcháty cařihradský, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský. V té době začaly tyto patriarcháty užívat názvu „orthodoxní“ na znamení, že nesouhlasí s novým vývojem poměrů v církvi římské (s „Filioque“, s papežstvím, se zaváděním latiny u všech národů, s ideou odpustků, se všeobecným celibátem duchovenstva, s pokusy o zavedení přijímání pod jednou způsobou aj.) a že trvají na dosavadním učení.

Je historickým omylem názor - dosti běžný - jakoby církev pravoslavná byla povstala teprve v roce 1054 odtržením od Říma. Místní pravoslavné církve nikdy nebyly Římu podřízeny, třebas římský patriarcha, jakožto biskup prvního hlavního města říše římské, požíval veliké autority. Právní poměr východních patriarchů k římskému byl stejný, jako byl jejich poměr mezi sebou. Nebyl to poměr podřízenosti, nýbrž rovnosti. O odtržení od Říma je možné mluvit u církví, které se utvořily na západě na základě reformace, neboť před reformací příslušely k církvi římské. Tyto církve podle názoru pravoslavné církve ve svém odporu vůči Římu zašly do opačné krajnosti, to znamená příliš vlevo, zatímco vývoj římské církve šel příliš vpravo. Pravoslavná církev věroučně i svým zřízením stojí věrna apoštolské tradici uprostřed.

Pravoslavná církev rozřešila svůj poměr k národnostem a státním útvarům tak, že se organizuje, jak již bylo řečeno, podle státních území a podle národů.

Nejvyšším zákonodárným společným orgánem všech pravoslavných církví na světě je všeobecný sněm, který je jejich společným pojítkem. Všeobecný sněm řeší jako nejvyšší autorita církve principiální věroučné otázky.

Ke starobylým patriarchátům se počítají patriarcháty: cařihradský, jehož představitel je „prvý mezi rovnými“, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský. Historickým vývojem vznikly další místní patriarcháty: ruský, srbský, rumunský, gruzínský a bulharský, a místní církve kyperská, řecká, polská, albánská, americká, finská a další.

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku navazuje na dědictví, jež bylo našim národům dáno slovanskými apoštoly svatým Cyrilem a Metodějem. Po potlačení jejich díla na území Velkomoravské říše v 9. století, udržovala se ještě slovanská bohoslužba do začátku 12. století v Čechách a na Slovensku, v jehož východní oblasti přetrvala až do naší doby. Na tomto faktu nic nezměnilo ani zavedení unie v roce 1649. rosta.jpg

Počátky obnovení pravoslavné církve v Čechách, na Slovensku a Podkarpatsku spadají do druhé poloviny 19. století. V Praze byly konány pravidelné pravoslavné bohoslužby od roku 1874 v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, a to knězem ruské pravoslavné církve, který byl ustanoven také pro chrámy v Karlových Varech, Františkových Lázních a Mariánských Lázních. Jurisdikčně příslušeli pravoslavní Češi jednotlivě napřed ke knězi řecké církevní obce ve Vídni a od roku 1893 ke knězi srbské církevní obce tamtéž. Přestupy Čechů k pravoslaví v letech 1900-1908 se zabývala i ministerská rada ve Vídni, která v nich viděla nebezpečí panslavismu. Protože se pravoslavní Češi nemohli za Rakouska-Uherska zorganizovat v církevní obec, zřídili si v roce 1903 „Pravoslavnou besedu“ a později spolek „Československá obec pravoslavná v Praze“, které měly připravit předpoklady pro organizaci církevní, až by to poměry umožnily. To nastalo státním převratem roku 1918.

V uherské části Rakousko-Uherského státu se pravoslaví udrželo ve své liturgické podobě s jazykem církevněslovanskými a osobitými karpatoruskými zpěvy, i když věřící lid byl nucen pod násilím přijmout formální církevní unii s Římem od 17. století. Svědčí to o tom, že zde nebyla přerušena kontinuita existence pravoslavné církve. Jen pravoslavní Srbové v Uhrách požívali jako obránci státu proti Turkům církevní svobody a udrželi si pravoslaví. Na začátku 19. století se pravoslavná církev v oblasti Podkarpatska a východního Slovenska začala opět obnovovat, ale úřady tyto pokusy tvrdě trestaly. I zde došlo ke svobodnému hnutí k obnově pravoslaví po vzniku samostatného československého státu. Síla tohoto hnutí překvapila politické činitele. V roce 1929 dospěl vývoj pravoslavného hnutí v Československé republice až ke zřízení dvou eparchií (diecezí) - eparchie české a eparchie podkarpatoruské. Obě vzniklé eparchie se rozvíjely pod jurisdikcí, mateřskou péčí, srbské pravoslavné církve , jejíž právní kontinuita pro následnické státy rakousko-uherské monarchie byla uznána i Československou republikou. Významným způsobem k obnově pravoslaví na Slovensku přispěli ti, kteří v těžkých dobách odešli za prací do USA, přijali tam pravoslaví a byli schopni morálně, finančně i organizačně podpořit obnovující se církevní obce.

Koncem roku 1921 byl státním úřadům předložen církevní statut „České náboženské obce pravoslavné v Praze“, který byl schválen výnosem ministerstva školství ze dne 31. března 1922. Podle tohoto statutu všichni pravoslavní na území Čech, Moravy a Slezska tvořili jednu velikou církevní obec, která měla sídlo v Praze. V čele obce stal  biskup, který spravoval záležitosti spolu s předsednictvem obce a se synodální radou. Tento stav při vzrůstu počtu věřících nebyl na dlouhou dobu udržitelný. Proto synodální rada r. 1928 předložila sv. Synodu srbské církve a vládě novou církevní ústavu, podle níž se na území českých historických zemí zřizuje pravoslavná eparchie. Paralelně s tímto vývojem vznikla na východě tehdejší republiky eparchie mukačevsko-prešovská. Zřízením eparchií dosáhla jak česká pravoslavná, tak karpatoruská církev řádných kanonických jednotek, které vytvořily základní předpoklady budoucí autokefální církve na území Československé republiky. První (ustavující) shromáždění české pravoslavné eparchie se konalo dne 22. září 1929 v Olomouci. Při něm byla provedena volba eparchiálního biskupa, vladyky Gorazda, eparchiální rady, a dalších církevních orgánů. Obdobně se dne 12. prosince 1929 pro Podkarpatsko a Slovensko ustavila řádně a pravoplatně pravoslavná eparchie mukačevsko-prešovská v čele s delegátem srbské pravoslavné církve vladykou Serafinem štipským.

Nadějný vývoj pravoslavné církve v Československu byl však otřesen událostmi válečných let 1939-1945. Znamenaly pro ni 1) po rozbití Československé republiky přerušení přirozených vazeb obou eparchií, 2) po přepadení Jugoslávie nacisty znemožnění spojení se srbským patriarchátem. (obě eparchie byly přinuceny se v době války podřídit berlínskému metropolitovi), 3) po vlastenecké podpoře poskytnuté účastníkům protinacistického odboje, parašutistům kteří zorganizovali atentát na tehdejšího říšského protektora R. Haydricha, mučednickou oběť episkopa Gorazda a jeho druhů, 4) následnou perzekucí všeho českého pravoslavného duchovenstva i části laických pracovníků církve a posléze 5) úřední likvidaci celé české pravoslavné církve, zákaz její činnosti nebo její podporu a konfiskaci veškerého majetku (září 1942). V roce 1945 byl život takto zdecimované české pravoslavné eparchie opět v osvobozeném Československu obnoven.,

Poválečný vývoj přinesl pravoslaví v Československu zásadní organizační změny. Jelikož Podkarpatská Rus byla politicky oddělena od Československé republiky a přičleněna k SSSR, bylo nutno samostatně zorganizovat pravoslavné církevní obce, které z bývalé užhorodsko-prešovské eparchie zůstaly na Slovensku. Ty vyjádřily přání přijmout jurisdikci ruské církve moskevského patriarchátu. Podobně optovaly i farnosti ruské emigrace, organizované samostatně mimo rámec české a karpatoruské eparchie.

Také česká pravoslavná eparchie se rozhodla pro změnu jurisdikce. Eparchiální shromáždění 8. 11. 1945 v Olomouci se usneslo požádat o vyvázání z jurisdikce srbské církve a přijetí do jurisdikce patriarchátu ruského. Posvátný Synod ruské pravoslavné církve rozhodl o jejím přijetí dne 14. ledna 1946. Současně zřídil církevní Exarchát moskevské patriarchie v Československu, který zahrnul všechny církevní obce na území Československa. Pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství (později metropolii). Arcibiskupem pražským a českým, exarchou moskevské patriarchie, v Československu se stal vladyka Jelevferij (Voroncov).

Návrat převážně pravoslavných Čechů z ukrajinské Volyně roku 1947 do vlasti přinesl nutnost rozšířit počet stávajících církevních obcí v české eparchii. Proto se 7. prosince 1949 její eparchiální shromáždění rozhodlo  zřídit další samostatnou pravoslavnou eparchii olomoucko-brněnskou. Jejím prvním biskupem byl zvolen vladyka Čestmír (Kráčmar). Samostatná pražská eparchie se ustavila 5. ledna 1950 v čele s metropolitou Jelevferijem. Na Slovensku byla ustavena samostatná eparchie prešovská v čele s biskupem Alexijem (Děchtěrevem). Ve dnech 28. a 29. července 1950 byla konstituována nová pravoslavná eparchie na Slovensku: eparchie michalovská. Jejím eparchiálním biskupem byl zvolen vladyka Viktor (Mihalič), bývalý řeckokatolický kanovník, který se spolu s věřícími sjednotil s pravoslavnou církví.

V roce 1948 byl otevřen v Karlových Varech duchovní seminář pro výchovu pravoslavného duchovního dorostu. Následujícího roku přenesen do Prahy a v roce 1950 přebudován na Pravoslavnou bohosloveckou fakultu v Praze, jejíž sídlo bylo přeneseno do Prešova. (Dnes působí v rámci Prešovské univerzity v Prešově).

Dne 2. října 1951 exarchátní rada, požádala Posvátný synod ruské pravoslavné církve o požehnání k udělení církevní autokefality pravoslavným v ČSR. To bylo akceptováno rozhodnutím synodu ze dne 10. října 1951. Slavnostní vyhlášení autokefality Pravoslavné církve v Československu proběhlo 8. prosince 1951 v katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze a  v neděli 9. prosince byl slavnostně uveden ve svůj úřad představitel nové autokefální pravoslavné církve metropolita pražský a celého Československa Jelevferij. V následujících desítiletích na to byla autokefalita naší církve přijímána jako historická realita většinou místních pravoslavných církví. Církev konstantinopolská (cařihradský patriarchát) vydala „Patriarší a synodální tomos (=akt) o požehnání autokefality svaté Pravoslavné církvi v Čechách (českých zemích) a na Slovensku“ dne 27. srpna 1998.

VIII. řádný místní sněm Pravoslavné církve v Československu, konaný v Prešově 11. a 12. prosince 1992 reagoval na samostatný státotvorný vývoj v českých zemích a na Slovensku, který vyústil ve vznik samostatné České republiky a samostatné Slovenské republiky dne 1. ledna 1993.  Na základě jeho rozhodnutí zůstala pravoslavná církev v obou státech nerozdělená avšak pod novým názvem – Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku.

( Zpracováno podle Ústavy pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku)

 

 

 

 

konstantinahel.jpg

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA